Luxusní špička se loučí s V12: Rolls-Royce Black Badge Spectre (650 bhp, 793 lb ft) čelí americkému Cadillac Celestiq (při startu $340k, pro 2026 přes $400k). V Detroitu se řeší rychlost 0–60 mph za 3,7 s, dojezd 300 mil z 111 kWh i to, kdo umí větší ticho.

Říká se, že dvě národy rozdělené společným jazykem se nejspolehlivěji pohádají o maličkosti – třeba o tom, jestli je to „trunk“, nebo „boot“, a zda je ctností „driving stick“, nebo spíš pohodlné automatické klouzání životem. Jenže tady nejde o obvyklé britské pošťuchování Američanů kvůli „turn signals“ a dalším slovíčkům, která znějí, jako by je vymyslel marketingový tým v pauze na koblihy. Jde o něco zásadnějšího: o to, co vlastně znamená luxus, když V12 odchází do vitríny vedle parních lokomotiv a světové „nejlepší“ limuzíny dnes tiše ševelí elektrony. A hlavně – zda může Cadillac vystrčit růžky v teritoriu, kde se „Rolls-Royce“ používá jako synonymum absolutní první třídy, zatímco Američané na totéž přísahají frází „the Cadillac of…“ čehokoli úžasného.

Britové, Američané a luxus jako slovník i míra velikosti

Článek si hned na začátku užívá tu starou jazykovou propast: Britové mají „Rolls-Royce“ jako ustálené pojmenování pro špičku oboru, Američané zas rádi tvrdí, že to nejlepší je „Cadillac“ něčeho. Jenže rozdíl není jen v idiomu, ale v mentalitě. V Americe se luxus často měří rozměrem: deluxe znamená „udělej to větší“, a kdyby šlo, někdo by nejradši přilepil ořechové obložení na USS Gerald R. Ford a poslal to do kasina. Proto taky Spojené státy dlouho nepůsobily jako hrozba v nejvyšší vrstvě luxusních aut – ne proto, že by neuměly vyrábět auta, ale protože definice luxusu byla tak… americky prostorová.

  • Britové říkají, že něco špičkového je „Rolls-Royce“ dané věci; Američané používají „Cadillac of…“.

  • V Americe je luxus popsaný jako velikost – „deluxe = bigger“.

  • V textu padne obraz, že by někdo přilepil ořechové dřevo na USS Gerald R. Ford a „hit the slots“.

Celestiq: nejdražší americký sedan, který si dovolil útočit na Goodwood

Pak přichází zlom: Amerika prý konečně manifestovala „proper, pukka, unapologetic riposte“ – tedy skutečně sebevědomou odpověď na britský monopol snobské hodnoty. Vítejte u Celestiqu, „nejdražšího, nejpodivuhodnějšího a nejambicióznějšího amerického sedanu“ vůbec. Při uvedení stál 340 000 dolarů, jenže pro rok 2026 byla cena vyhnaná „beyond $400k“, což v překladu znamená, že General Motors už neparkuje tanky na našem kroketovém trávníku, ale rovnou schvaluje letecký úder na Goodwood. Je to auto, které se tváří jako výkladní skříň národní hrdosti – a zároveň jako účetní test toho, jak vysoko ještě snese zákazník vytažené obočí.

  • Celestiq je označen jako nejdražší a nejambicióznější americký sedan.

  • Při launchi stál $340k, pro 2026 je cena zvýšena nad $400k.

  • GM je přirovnáno k tomu, že místo „tanků na trávníku“ schvaluje „air strike on Goodwood“.

Proč Detroit a proč jen Amerika: 18 stop, 3 102 kg a výroba dvě denně

Cadillac má domácí výhodu, a tak se výprava vydává do Detroitu – i proto, že Celestiq je 18 stop dlouhý a váží 3 102 kg, takže „nepřijede do Evropy“; ostatně kam by se vešel? „America first.“ V USA je navíc jen na zvláštní objednávku pro nejzapálenější klienty, pouze hrstka dealerství smí vůbec přijímat zájem a GM postaví maximálně dva kusy denně. Žádné dva nebudou stejné: každý se individualizuje v „space age headquarters“ a probíhá osobní konzultace s nejvyšším vedením designérského týmu. A aby kulisa nebyla jen automobilová, Detroit se vykreslí jako město, které se pere s vlastní reputací: Woodward Avenue (dřív dějiště půlnočních závodů s nechvalně proslulým Challenger Black Ghost), záře neonu Fox Theatre, obří objemy Comerica Park a Ford Field, které se tyčí nad art decem jako vesmírné stanice, a mezi tím zvláštně gotické kostely na upravených pozemcích.

  • Celestiq má 18 stop a 3 102 kg, a v textu se říká, že do Evropy nepřijede.

  • Je special order only v USA, jen několik dealerů smí přijímat zájem, výroba max. dva denně.

  • Kulisa Detroitu: Woodward Avenue + Challenger Black Ghost, Fox Theatre, Comerica Park a Ford Field (Tigers, Detroit Lions).

Krátký dialog u stopky, která trvá věčnost:
Čtenář: „Jene, proč to testují zrovna v Detroitu?“
Jan: „Protože když chcete porovnat americkou pýchu s britskou aristokracií, musíte to udělat v obýváku Američanů – a Detroit je pořád obývák s jizvami.“
Čtenář: „A opravdu to není pro Evropu?“
Jan: „Text říká jasně: 18 stop, 3 102 kilo… kam byste to u nás zaparkoval, aniž byste vyvolal územní spor?“

Vzhled a teatrálnost: krvavě oranžový leviatan proti parthenonské mřížce

Detroit prý vidí jen „blood orange“ Celestiq, který má přítomnost už samotným měřítkem, ale i detaily. Světlomety jsou vertikální a směrovky se schovávají až na krajích úzkého stříbrného „obočí“ rámujícího tvář. Osvětlený nosecone vypadá vedle Spectreovy přesně frézované, iluminované parthenonské masky trochu „naff“, jenže to rychle přestane být podstatné, jakmile se oko vydá po délce auta. Pod obrovskou kapotou je dokonce (oranžovým sametem vyložený) prostor na ukládání kabelů a „clutch purse“. A zatímco můžete koupit Celestiq s „pouhými“ 22" ráfky, tento kus stojí na konceptově působících 23". Čisté boky zvýrazňují délku, kliky dveří neexistují – všechny čtyři dveře se otevírají elektricky tlačítkem, údajně spolehlivěji než motorické „coach doors“ u Spectru. A když už se blíží záď, připlouvají koncová světla velká jako hokejka: není to legislativní nutnost, ale Amerika historicky nepotřebovala „důvod“, aby Cadillacy měly růžové ploutve a raketové lampy – dělaly to, protože mohly. A aby bylo jasno, padne i ta slavná věta o Měsíci: „ne proto, že je to snadné, ale protože je to těžké“.

  • Celestiq: vertikální světlomety, směrovky na krajích, backlit nosecone vs Spectreova illuminated Parthenon grille.

  • Detaily: oranžovým sametem vyložený prostor pod kapotou na kabely a „clutch purse“, kola 23" (a zmínka, že lze mít 22").

  • Praktika a show: bez klik, čtyři dveře elektricky na tlačítko, zadní světla „ice hockey stick“, zmínka o starých Cadillacích s hot pink fins.

Čísla, režimy a sprint: 0–60 mph za 3,7 s a dvě filozofie rychlosti

Spectre je oproti tomu „vztyčenější, zdrženlivější objekt“, jakoby vytesaný z monolitů se státnickou nadčasovostí královské rezidence. Black Badge přidává poněkud vyzývavá litá kola a tmavší znaky – a to jsou skoro jediné vnější nápovědy, že jde o nejsilnější verzi dvoumotorového elektrického Rolls-Roycu: výkon roste z 577 na 650 bhp a točivý moment je 793 lb ft. A přesto je to Cadillac, který má jen „o 5 bhp“ navrch, „jen“ 646 lb ft a ještě 200kg váhový handicap, kdo je „considerably faster“. Ano, samozřejmě že se závodilo – na Woodwardu by to jinak bylo skoro neuctivé. Celestiq vystřelí na 0–60 mph za 3,7 s a i když Rolls potřebuje „Infinity Mode“, aby nabídl maximum, je naladěn tak, aby vám to neurvalo účes do opěrek: tohle není teleportační EV, je to rychlost v rukavičkách. Rolls je „amusingly swift“, Cadillac „hilariously quick“ a v důstojnosti celé téhle taškařice má navrch Rolls, který je „too grown up“ na podobné malarkey.

  • Spectre Black Badge: výkon z 577 na 650 bhp, točivý moment 793 lb ft, zmínka o Infinity Mode.

  • Celestiq: 0–60 mph za 3,7 s, má +5 bhp proti Rolls, 646 lb ft a +200 kg.

  • Atmosféra: Woodward jako místo, kde se „muselo závodit“, a Rolls je rychlý, ale kalibrovaný na důstojnost.

Ticho jako luxusní zbraň: Spectre jako jachta na klidné hladině a hermetický kokon

Není to, že by Spectre nebyl sportovní – jen život na palubě „nepřipomíná žádný druh auta“. Autor už dřív popsal standardní Spectre jako jachtu na klidné hladině nebo příští generaci soukromého tryskáče a Black Badge prý zůstává stejně „otherworldly“. I se štíhlejšími bočnicemi pneumatik a upraveným podvozkem, který krotí část houpání (pitch and dive), se nedá nachytat; je to serenity na jiné rovině než cokoli v historii aut. Žádný Bentley ani Maybach vás neodizoluje tak dokonale – nejen od silnice, ale i od světa: dron trucku, bzučení skútru, pípnutí sirény, vítr, déšť, změna roční doby… vše se odrazí, jako by to bylo bezvýznamné. Sedíte vysoko v dokonale vycpaném křesle, díváte se skrz užší prosklení než v Cadillacu (tohle je kupé, ne liftback sedan) a pocit bezpečného odstřižení od stresu je až strašidelný. A stejně neuvěřitelně tichý je i způsob, jakým Spectre překládá vaše povely: řízení má olejově zatíženou jemnost a když kolo trefí kanál nebo tramvajový pás, volant „se to nedozví“ – vše řeší „downstairs help“, aby ten „one per center“ na drahé sedačce zůstal blaženě nevědomý. Dokonce i rekuperační brzdění je naladěné tak, aby nekazilo typický Rollsovský pocit z pedálu, který činí trhavé zastavení prakticky nemožným.

  • Spectre je přirovnán k pleasure yacht nebo next-gen private jet, a Black Badge prý zůstává stejně mimozemský.

  • Izolace: hermeticky utěsněno proti hluku, větru, dešti i „changes in season“, a nic vás neruší.

  • Řízení a brzdy: volant „neví“ o kanálech/tramvajích, vše řeší „downstairs help“, regen nezkazí Rolls pedal feel.

Celestiq pod kůží: Ultium, 111 kWh, 300 mil a 275 patentů… ale taky neduhy

Abychom byli fér: přesně tohle je role Rolls-Roycu. Staví „Davos on wheels“ a Spectre stojí „o 100 000 dolarů víc (zatím)“. Cadillac je naopak mainstreamový výrobce, co chrlí statisíce sedanů a SUV ročně, takže Celestiq má „blue collar roots“. Když oloupete Spectre na kost, najdete stejné základy jako pod Ghost a Phantom; Celestiq ale používá stejné jádro baterie Ultium jako „nejhloupější auto na světě“ – Hummer EV. Jen jedna „deck“ baterií, ale články o kapacitě 111 kWh prý dávají reálných 300 mil dojezdu, které odpovídají Rollsům. A přesto: i přes zakázkové hliníkové přední/zadní pomocné rámy, zcela nové magnetoreologické adaptivní odpružení, které se naklání do zatáček, 275 podaných patentů a působivé použití 3D tištěného titanu (kostra volantu je jeden obří kus, tlačítka obráběná s tolerancí dvou mikronů) se objevují problémy. První je prostor: vpředu dobré, ale vzadu dvě křesla nenabídnou „lounge-around“ velkorysost a kvůli tomu, že baterie má jen malé prohlubně pro nohy, nejde dát chodidla pod přední sedadla. A pak kufr: chybí přepážka mezi nákladem a „lounge“, takže při prudším zpomalení designová zavazadla vystřelí dopředu, použijí zadní ovládací panel jako rampu a pokusí se o samostatný let skrz čelní sklo. Cadillac prý na řešení pracuje – a autor si škodolibě položí otázku, zda si toho nikdo nevšiml už ve fázi prototypu.

  • Technika: Ultium (sdílené s Hummer EV), 111 kWh, dojezd 300 mil, plus magnetoreologické odpružení a 275 patentů.

  • Materiály: 3D tištěný titan, volant jako jeden kus, tlačítka s tolerancí 2 mikrony.

  • Neduhy: málo místa vzadu, nohy nejdou pod sedadla; kufr bez přepážky a zavazadla „launch themselves through the windscreen“.

Drobnosti, které dělají „světový“ luxus: dveře, pípání a radost z jízdy

Tam, kde se Rollsovy dveře s měkkým dovíráním zavřou „whumph“, Cadillac jen nepatrně „clank“ – a je tu víc vůle ve spínačích. Zatímco Spectre drží orchestrální upozornění na zdvořilém minimu, Cadillac pípá a bongá jako kouřový alarm, varuje před „near death situations“ typu zavírajících se dveří nebo volby zpátečky. Také slyšíte víc motor sousedova auta; podle běžných měřítek je to pořád extrémně kultivované, ale podle měřítek „ultimate EV“ je Rolls jinde – a podobně je to s komfortem, který není vyloženě „pillowy“. Občas prý celá struktura zadrnčí scuttle shake a fotograf John, který hodinu sedí vedle, poznamená: „nejen že to vypadá jako concept car – ono to tak i působí“. Jenže druhá strana mince je lákavá: Celestiq je pro svůj rozměr a váhu „freakishly good to drive“. Rolls se nechá popohánět s neochotou, Celestiq dá honičku M3 a pak ho „zšikanuje“; díky natáčení zadních kol, nižší siluetě, obří dynamice a přesnému řízení je mnohem ostřejší, než by musel být. A na dálnici umí nádherně plout; můžete zapnout Supercruise autopilota, ale autor se k tomu necítí povzbuzen – chce si vychutnat tenhle „flawed but fascinating moonshot“.

  • Kvalita dojmu: Rolls whumph soft-close, Cadillac clank, víc vůle ve spínačích.

  • UX: Rolls minimum zvuků, Cadillac beeps & bongs jako alarm kvůli dveřím nebo zpátečce.

  • Jízda: Celestiq s rear-steer je schopný honit M3, na dálnici skvěle cruisuje, a je tu Supercruise, i když autor raději řídí sám.

Kabina Celestiqu: 55" obrazovky, 50s kýč a pohodlí „inferno bum cheeks“

Autor říká přímo: miluje být v Celestiqu. Miluje jeho nízkou palubku s 50s-kitsch náladou a „cavalcade“ klasických Cadillaců vyrytých do víčka držáku nápojů. Líbí se mu náhodné mechanismy sklápění opěrek (i když rachotí) a „fillets“ skutečně chladného kovu, kterým se plýtvá po interiéru. Užívá si jednopádlovou rekuperaci, která funguje jako brzdový „mushroom“ ve starém Citroënu DS. A přestože přes palubku běží 55" pás obrazovek, nepůsobí to německy technokraticky; naopak: chválí audio a bufet komfortních funkcí. Chcete vyhřívaný krk, chlazená záda, „inferno“ hýždě, grilované loketní opěrky a sportovní masáž najednou? Máte to mít.

  • Styl: 1950s-kitsch dashboard, ryté klasické Cadillacy na víčku cupholderu, kovové „fillets“.

  • Ovládání: single paddle regen jako brzdový „mushroom“ na Citroënu DS.

  • Komfort a tech: 55" obrazovka, ale ne „tech dominated“, plus vyhřívaný krk, chlazená záda, „inferno bum cheeks“, vyhřívané loketky a sports massage.

A teď, když si člověk odkašle a odloží imaginární cylindr, zbývá odpovědět na otázku, kterou článek klade s lehkým pobavením: Roller, nebo Caddy? Celestiq je popsán jako úžasný výtvor a nová celebrita amerického autoprůmyslu – dokonce prý výraznější „landmark EV“ než Cybertruck – a „by a distance“ největší luxusní produkt Ameriky. Detroit mu fandí, lidé u stopky klepou na okno a s pýchou říkají, že po padesáti letech v branži konečně vidí americké luxusní auto, které může soupeřit, zatímco Corvette za 250 000 dolarů prý nebyla ta správná cesta. Jenže Cadillac se kdysi tituloval „standard of the world“ – a autor připomíná, že tohle není Super Bowl, kde se dá být „world champion“ po zápasech výhradně s domácí konkurencí. Pokud nechcete nic menšího než nejjemnější automobil na Zemi, „Cadillac of luxury cars“ je podle textu pořád Rolls-Royce. A někde v pozadí zůstává i ta redakční drobotina moderního čtení: „Photography: John Wycherley“, seznam „You might like“ (Theon Design 4.0 Coupe, Aston Martin DBX S vs Ferrari Purosangue, rozhovor s Andreasem Preuningerem z Porsche GT, a proč je Ferrari 296 Speciale supercarem roku) a ty pokyny „skip 8 photos“ či newsletterový box, které připomenou, že i nejvyšší luxus se dnes konzumuje mezi karusely fotek. A úplně na konci stojí čas „27 minutes 34 seconds“ – jako metronom, který vám řekne, jak dlouho trvá přečíst duel, v němž se staré impérium a nová sebevědomá Amerika přetahují o korunu ticha, pohodlí a prestiže.

Na cestu domů, bez V12, ale s myšlenkou

Je zvláštní doba: ještě nedávno byl luxus definován počtem válců a hloubkou jejich basu, a dnes je to spíš schopnost odstřihnout vás od světa tak dokonale, že ani změna ročního období nemá šanci. Spectre v tomhle působí jako královské sídlo na kolech, které nechce dělat divadlo – a přesto ho dělá už tím, jak málo se snaží. Celestiq je naopak americký manifest, dlouhý jako přístavní molo a těžký jako průmyslová paměť Detroitu, který se rozhodl, že když už odpoví Britům, tak bez omluv a s oranžovým sametem na kabely. Líbí se mi ta odvaha, s níž GM staví dva denně a každý jiný, jako by šlo o haute couture, jen místo jehel se používají patenty a titan. Současně ale rozumím tomu, proč se v nejvyšší třídě počítají i zvuky dveří, beeping, vůle ve spínačích a nešťastně navržený kufr bez přepážky. Luxus je totiž často právě to, co se nedá napsat do prospektu bez studu. A přesto: nemít pro Celestiq slabost by bylo nepoctivé, protože v něm je kus krásné, nedokonalé měsíční mise, která dává smysl právě tím, že je přehnaná. Jenže když přijde na absolutní finále – na to, co je „nejlepší na Zemi“ – článek se vrací k britské jistotě a říká, že Cadillac může být skvělý, ale Rolls-Royce zůstává Rolls-Roycem. A tak si nakonec připadám jako u staré debaty o architektuře: Amerika postavila mrakodrap, Británie postavila palác; oba jsou úchvatné, jen každý jinak. V12 jsou venku, elektrony vládnou, a my se učíme, že ticho může být nejhlasitější prohlášení. A že „světový standard“ se nepozná podle toho, jak velké je to auto, ale jak malý je v něm pocit námahy.